Vlak se dal do pohybu. Nedělo se nic dramatického. Prostě jsme v jednu chvíli stáli, pak se ozval táhlý hvizd lokomotivy a kolos dlouhý čtvrt míle se začal zvolna pohybovat. Lidé mávali. Vyjeli jsme z příšeří stanice do jasného denního světla. Naše cesta začala!
…
Chvílemi jsem šel a chvílemi běžel středem trati. Snažil jsem se stoupat na pražce, ale klopýtal jsem v polobotkách. Připadalo mi neskutečné a strašidelné takhle běžet tmou. Koleje se blyštily stříbrem a táhly se do nekonečna. Přede mnou byla další zatáčka. Jak dlouhá je půl míle? Běžel jsem ještě rychleji. Už to nemůžu odkládat! Položil jsem lampu vedle trati, vzal jednu z pochodní a škrtl s ní vší silou o kolej. Rozhořela se jasně červeně s hlasitým zasyčením. Šířila kolem sebe růžové světlo. Vtom jsem zahlédl světýlka. Po té rvačce mi to myslelo pomalu. Pak mi to došlo. To je vlak! Blíží se! Nebrzdí! Zapálil jsem další pochodeň takovou silou, že jsem ji málem zlomil. Přece to musí vidět! Křičel jsem jak blázen – stát! Ale vítr to zbytečné slovo odvál.
